3.1. Postel (lůžko)

Postel je nejlepší přítel člověka.
Postel je jediný typ nábytku, který vlastní každý jedinec.
Spánek je pro člověka něco podobného jako natažení hodinek.

Ležení zahrnuje až 33% života každého jedince a je mu zapotřebí věnovat z hlediska zdravého nábytku velkou pozornost.
Každé lůžko musí splňovat úkol pevnosti, podpory a pružnosti. Nevhodné lůžko, matrace či lůžkoviny mohou vyvolat nespavost, stres a únavu, případně jiné zdravotní potíže ( bolest, alergii, nadměrné pocení).

Naši předchůdci lehali na kožešinách. Postel vytvořila tepelnou izolaci od země a současně posloužila jako ochrana před živočichy.

Římská postel, na rozdíl od lůžka řeckého, sloužila více účelům.Existovala postel manželská, postel ke spaní, pohovka v atriu „lectus adventu“, pohovka ke čtení „lectus lucubratorius“, lehátko k jídlu „luctus triclinarius“.

Ve všech dobách si zachovala pozici nejdůležitějšího nábytkového kusu. Lehací plocha na rámové konstrukci, zdvižené od země čtyřmi sloupky, tvořila matraci plněnou živočišnými a rostlinnými materiály. Proti průvanu chránila čela a později závěsy s baldachýnem. V chladných zemích byly vysoké bočnice sníženy pouze v místě vstupu do postele.

Ve středověku se kladl velký důraz na její dekorativnost. Používaly se zlaté niti, krajky, v nohách i hlavách byly vysoké polštáře. Postel byla v podstatě společenským mobiliářem, protože zde spávala celá rodiny i s hosty, před pohřbem zde ležel nebožtík, vdova přijímala soustrast, šestinedělka gratulace, dáma v přepychovém oblečení návštěvy. Postel byla součástí výbavy nevěsty.

Mimo široké postele byly používány malé čalouněné „spací lavice“.

V období renesance se kromě manželské postele používá v Itálii lehké odpočívadlo „carriola“ a „cuccie“ – divan, ze kterého se později vyvinul „kauč“.

V době baroka a rokoka sloužila ložnice jako přijímací pokoj. Král Ludvík XIV. vykonával v posteli svůj úřad a jeho vstávání bylo společenským úkonem, který se odehrával za účasti dvora. V ložnici krále bylo použito několik kilogramů ryzího zlata na textilní dekorace (baldachýn lůžka, textilní tapety). Baldachýn měl především funkci tepelné izolace a vyšší intimity. Na zdech ložnice byli na freskách zobrazeni i královi nepřátelé, aby je měl stále na očích. Od veřejné části ložnice bylo lůžko krále odděleno balustrádou. Po probuzení král vykonal svoji potřebu a jeho stolice byla analyzována lékařem. Královo zdraví bylo totiž veřejným zájmem celého národa.

19. století – použití kovových lůžek v kasárnách a nemocnicích z hygienických důvodů. Vynález pružné drátěnky do postelí přináší velký pokrok v hygieně spánku.

S „cíleným vývojem bytové kultury“ vznikají v poválečné ČSSR sklápěcí a výklopná horizontální i vertikální lůžka a patrová lůžka.

Poloha vleže je obecnou polohou člověka, při které dochází k maximálnímu odlehčení téměř od všech aktivních životních funkcí v pohybovém aparátu i v centrálním nervovém systému. Při zdravém spánku dochází k vymizení projevů i důsledků únavy, a to tím více, čím je lehací nábytek kvalitnější.

Švýcarský vědec prof. Walter Hess objevil už v roce 1949 v mozku tzv. centrum spánku, které je jeho řídícím orgánem. Této problematice se věnovala řada vědců, ale zatím není zcela objasněna.