7.3. Shromažďování rodiny – návštěvy

Tímto pojmem je myšleno zejména prožívání všedních společných volných chvil. Pospolitost rodiny je posilována běžnou konverzací, společným sledováním televize, poslechem hudby. Rodina se obohacuje o vzájemné sdělování vlastních prožitků. Dříve bylo shromažďování rodiny spojováno zejména se stolováním (např. ve Francii je tak tomu dodnes), dnes se shromažďování rodiny přesouvá do pozdních hodin.

Odpočivný nábytek pro shromažďování rodiny:
čalouněné sedací prvky, odkladní stolky

Čalouněný nábytek
Téměř všechny druhy čalouněného nábytku znal už starověk: lůžka s výpletem a volnými poduškami, skládací židličky i křesla pro děti a dospělé. Ve starém Egyptě vytvořil truhlář kostru, na kterou čalouník umístil volné polštáře a ty držely vlastní vahou. Dámské čalounění se plnilo peřím, ostatní koňskými žíněmi a rostlinnými náhražkami. Nohy nábytku byly v podobě tlap vzácných zvířat, jejichž vlastnosti se měly přenést na uživatele.

Řekové a Římané přijímali návštěvy, odpočívali, bavili se a jedli vleže. Řecká stolička „diphros“ a lehká skládací židlička byly provizorním sedacím nábytkem, křeslo „klismos“ sloužilo jen ženám a ceremoniální křeslo „thronos“ s područkami bylo vyhrazeno stáří a božstvu a zdůrazňovalo povýšenost sedícího nad ostatními. (křesla s vysokým opěradlem jako znak povýšenosti existují dodnes . V Římě vzniklo „biselium“ čestná lavice pro vysoké úředníky, na které seděl jen jeden člověk.

Dlouhá čalouněná lavice s vysokým opěradlem zdůrazňující důležitost jedince se od 15. století používala i v Evropě.

Sedací čalouněný nábytek se začíná v Evropě objevovat v období renesance. V Itálii je to „cassapanca“, předchůdce moderní pohovky. Vzniklá z truhly přidáním zadního opěradla, postranních opěradel a volného čalounění. Slouží k ukládání šatstva a lůžkovin a také sezení a spaní zejména služebnictva.

V období renesance se kromě manželské postele používá v Itálii lehké odpočívadlo „carriola“ a „cuccie“ – divan, ze kterého se později vyvinul „kauč“.

V Anglii vznikl v 17. století „ušák“, křeslo s čalouněnými pevnými bočnicemi chránícími hlavu. Proti chladu se pohovky zasouvaly do výklenků, nebo se pevně spojovaly se stavbou.

Baroko (Ludvík XIV.)- odlišuje se dvorní a měšťanský nábytek. U dvora výška opěradel a šířka sedadla charakterizují důstojnost osoby. Etiketa určuje, kdo a kdy může používat křeslo (fauteil), židli (chaise), čalouněnou bohatě řezanou lavici s mnoha polštáři a 8 i více krátkýma nohama s trnoži (banquette), pohovku (canapé), lehátko (lit de repos), skládací sedačku (pliant), taburet, nebo polštář položený na koberci. Významným ebenistou je Charles Boulle.

Rokoko (1720-1760) – sedací nábytek se přizpůsobuje pohodlí uživatele. Konstrukce je subtilnější, křivky se lépe zakřivují. Podle tvaru kočárových sedadel vzniká křeslo s prohnutým zadním opěradlem přiléhajícím k tělu (chaise en cabriolet 1750). Vzniká sestava „duchesse“ – čalouněná lenoška s pohyblivou poduškou a područkou pro paže (bergère) s taburetem a nízkou podnožkou (bout de pied). Spojením těchto částí vzniká chaise-longue ve verzi „touquoise“ nebo „ veilleuse“ s vysokými či nízkými područkami. Poloviční pohovka (canapé) se nazývala „marquise“, pohovka s polooblými a uzavřenými opěradly po straně byla „otomane“. Pohovka „bergère“ s uchy v zadním opěradle byla „bergère à joue nebo „bergère en confesional, křeslo k psacímu stolu bylo „fauteil de bureau“ nebo „gondole“, křeslo k úpravě účesu bylo „fauteil de toilette“.

18. století Anglie:
„Milenecké křeslo“- bylo širší, na 4 vyřezávaných nohách, s pevně čalouněným opěradlem, tvarovanými područkami a sedadlem doplněným měkkým volným polštářem.
Čalouněná lavice s pohyblivými vysokými bočními opěradly-mohlo se na ní sedět i spát.
Čalouněné ostrůvky pro velké sály-sedělo se zády ke zvýšenému středovému opěradlu (předchůdce dnešních skladebných pohovek).
Nábytek v Anglii ovlivnila inspirace z kolonií. Významným ebenistou je Thomas Chippendale (1718-1744).

Francie pozdního klasicismu (Ludvík XVI.): čalouněný nábytek je pohodlný a krásný. Čalouní se sedadla, oparadla (lenoch) a područky (madla) mají čalouněné manžety. Vzniká pohovky pro diváky při hře „voyeuse“ , pohovka tête à tête (sedí se proti sobě), velká trojmístná pohovka „confidente“ a lavice bez opěradla „banquette d´applique“.

Empír inspirován Římem přináší sloh pro měšťanskou vrstvu biedermayer. Použití pružin v sedácích křesel. Pohovka „méridienne“ má prohnuté a v hlavách zvýšené opěradlo. Začínají vznikat soupravy čalouněného nábytku obsahující pohovku a 2-4 židle stejné výšky sedací plochy pro pohodlné usedání a vstávaní.

Nízké sezení na polštářích a stoličkách bylo od nepanšti určeno pro méně urozené osoby. Nízké sezení je vynálezem (spíše nešvarem) 20. století.

19. století - vynález ohýbaného nábytku se projevuje v oblasti křesel. Houpací křeslo vzniklo v roce 1860 v Koryčanech na Moravě.

20. století – rozvoj průmyslové výroby přinesl nové čalounické materiály a nové potřeby související se změnou životního stylu. Funkcionalismus přinesl zjednodušení tvarů. Josef Hoffmann navrhl „Sitzmaschine“ – polohovatelné křeslo a Jindřich Halabala ve 30.letech rozkládací křeslo H 74. Sklon opěradla se měnil ručně..

Poválečné období v ČSSR znamenalo malý výběr běžného čalouněného nábytku, který byl navíc obtížně obstaratelný. S „cíleným vývojem bytové kultury“ vznikaly rozkládací pohovky pro malé byty, v 60. letech vlivem zmenšování obytných prostor dochází k vylehčování čalouněného nábytku uplatňování nových materiálů. Vznik a rozvoj televize přinesl „televizní křeslo“ s pevně nastaveným odpočivným úhlem fyziologicky tvarovaného vysokého opěradla a delším sedákem nakloněným dozadu.

20. století je také charakteristické rozvojem čalounění pro dopravní prostředky (vlaky, autobusy, letadla, ponorky, ale i kosmické lodi, automobily, a to nejen pro jejich řidiče či piloty, ale i pro pasažéry včetně dětí v automobilech. Škála čalouněného nábytku se stále rozšiřuje, čalounění se uplatňuje i z důvodu hlukové izolace a zateplení.

V současné době se klasické sezení v čalouněných soupravách mění v zařízení, kde je možné přecházet ze sezení v ležení. Každý by měl mít možnost vybrat si pro příslušnou formu relaxace tu správnou polohu. Ortopédové žasnou nad novými nekonvenčními způsoby sezení, které jsou kupodivu zdravé.

Požadavky jedince i rodiny na čalouněný nábytek se mění nejen v delších časových obdobích, ale i v řádu hodin.

Příklad: odpoledne přijdou na návštěvu přátelé. Rodina se s nimi „slušně posadí“ na židle, křesla či pohovky v obývacím pokoji a během návštěvy se pijí nápoje a konzumují drobnosti. Proto tento druh sezení je nezbytné, aby byl čalouněný nábytek „hovorový“ a obsahoval odkladní plochy na odkládání nádobí nebo byl doplněn menšími odkládacími stolky, např. servírovacími nebo konferenčními.

Po odchodu návštěvy si chce rodina odpočivně poležet u čtení či televize. Pro tento příklad je třeba, aby byl nábytek vybaven množstvím volných polštářů různých velikostí a tvarů pro vypodložení těla a u „inteligentního nábytku“ mechanismy skrytými v čalounění. S jejich pomocí se mohou křesla i jednotlivá místa na pohovkách nastavit z funkce „hovorové“ do funkce „odpočivné“. Mohou se změnit sklony sedadla, opěradla, hloubka sedadla, výška opěradla, výška hlavové opěrky a bederních opěrek, tvar a sklon područek. Lze dokonce měnit i tuhost sedadla nebo bederní opěrky přifukováním vzduchu.

Přeměny se mohou provádět mechanicky nebo pomocí elektrického motoru s dálkovým ovládáním. Jejich cílem je změnit statické sezení na sezení dynamické a tím zvýšit relaxační funkci výrobků.

V čalounění mohou být zabudovány masážní systémy. Kromě volby programů pro masáž zad jsou schopny samostatně masírovat ruce, nohy, lýtka.

Nové technologie umožňují snížení špinění světlých textilií, další zabraňují přehřívání či podchlazování uživatele, jiné umějí rozložit škodliviny a pachy vyskytující se v ovzduší na oxid uhličitý a vodní páru, případně způsobí, že se křeslo po dosednutí rozvoní libými vůněmi.

Často nepozná laik, ale ani odborník na první pohled, co všechno křesla a pohovky „umějí“.